4. Kapitola - Dávný přítel

29. prosince 2013 v 4:00 | Tahmed |  Empty heart
Opět je tu další část :-)

Ráno jsem se probudila a na stolku jsem měla lísteček s penězi a se vzkazem. "Ahoj zlato, jsem už v práci, snídani si kup u Granny s pozdravem táta."

Upřímně řečeno se mi snídani dělat nechtělo a tak mě napadlo, že by to nemusel být špatný nápad nasnídat se u Granny. Bude to příležitost, zase si připomenout kousek města, i když spíše poznat novou část města, protože má paměť byla doslova prázdná. Možná tam někoho potkám a možná také ne.

Oblékla jsem si nové oblečení, umyla se, nalíčila a hodila na sebe kabát s šálou a vyrazila jsem ven. Obloha byla zamračená, jako kdyby se z ní měl co nevidět spustit prudký liják, ale štěstí mi přálo a liják se žádný nespustil.



Šla jsem známými ulicemi města a ani jsem se nenadála, kupodivu ani moc nebloudila, a stála jsem u domku Granny, ze kterého se linula nádherná vůně pečiva a horké čokolády.

Nesměle jsem vyrazila rovnou za nosem a vešla do příjemné a útulné restaurace. Všichni na mě pohlédli a jen co se za mnou zabouchly dveře, vrátili se opět do svých rozběhnutých rozhovorů.

Snažila jsem se na to nemyslet a raději jsem si sedla na barovou židličku a rozpačitě oslovila servírku. Měla světlou pleť červené vlasy a rudou rtěnkou potřené rty. "Zdravím, dala bych si kakao a koláč."

"Jasně, a jaký koláč?" zeptala se mě a až teprve teď na mě pohlédla a zatvářila se nejdříve, jako kdyby viděla ducha a najednou se rozesmála, přeběhla pult a objala mě.

"Margie, ach můj bože jsi to ty? Bože, kde si byla celou dobu, neviděla jsem tě snad celou věčnost od tý doby co si s Joshem odjela."

"Ahoj, no to víš, co na to říct," rozpaky jsem se ztrácela, další člověk co mě zná a já jeho ne. "Snad jen to, že si ani za mák na nic nepamatuju, protože jsem ztratila paměť."

"Ne? Vážně?" nevěřila mi.

"Ano, no víš…"

"Ruby, přestaň se vybavovat a koukej pracovat!" okřikla ji starší žena, která seděla u zadního stolu v rohu se stolem obaleným papíry s mužem, do kterého jsem omylem vrazila v obchodě. Hleděl na mě svým tajemným temným pohledem a já raději tím svým uhnula, jak mě děsil.

"Minutku babi," houkla zpátky na ni ta červenovláska jménem Ruby. "seď tady na té židli, já zařídím tvou objednávku, trošku to tu poklidím, hosty obsloužím a zase se ti budu věnovat, dobře?"

"Jo jo." Rychle jsem souhlasila, ale chtěla jsem co nejdříve zmizet. Měla jsem k tomu své důvody. První z nich je ten podivný muž, co na mě neustále hledí a znervózňuje mě. Dívá se na mě pořád. Druhým z nich je, že nejsem zrovna hovorný typ a Ruby by se se mnou evidentně ráda vybavovala. A to nechci.

Můj pocit zvědavosti však ve mně prozatím převládá a hodlá zjistit od Ruby něco víc. Jako většina lidí tady o mně toho ví mnohem víc než já sama.

Ani jsem se nenadála a už mi Ruby nesla kakao a koláč, které jsem si objednala. "Tak povídej, kde si byla a co si dělala a jak si ztratila tu paměť, protože nezlob se na mě, to je vážně divný." Chrlila ze sebe Ruby otázky jednu za druhou.

"To je na delší povídání," pověděla jsem jí a doufala, že už nebude vyzvídat, ale spíše to v ní vzbudilo ještě větší zvědavost než předtím.

"No já jsem jen zvědavá a mě se můžeš svěřit." První část pověděla normálním hlasem, ale poté se její hlas ztišil, abych ho mohla slyšet jen já. "Asi se ti tady nechce o tom mluvit, ještě by tvé tajemství mohl někdo slyšet, ale neboj, jen co se nasnídáš, můžeme jít odsud pryč, někam, kde mi to budeš moct povědět."

Zašeptala, ale já jsem jí chtěla povědět, že nemám chuť se jí svěřovat, ovšem to už v tu chvíli držela konvičku s kávou a nalévala ji tomu tajemnému muži, který mě pozoroval. Uhnula jsem pohledem, on ovšem ne. Poznala jsem to. Cítila jsem jeho zrak, který věčně upínal na mě.

"Ruby, to nejde, nemůžeš si jen tak odejít, to nepřichází v úvahu." Slyšela jsem babičku Ruby, které se evidentně její nápad odejít se mnou a vyzvědět vše co vím, moc nelíbil. Tedy babička přirozeně netušila o jejím záměru, ale mě byl zcela jasný.

Ne že by byla Ruby nějaká zvědavka, ale asi se chtěla chovat jako má nejlepší kamarádka a kamarádky o sobě přeci vědí vše. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Byla kdysi mou kamarádkou a po té události, o které mi pověděla ta podivná žena, mě už neviděla.

"Ruby, nebudu to opakovat." Pronesla její babička již poměrně rozhořčeně.

"Ale no tak, jednou to nemůže ublížit, měla byste ji pustit." Pronesl ten muž a sotva to dořekl, Ruby se běžela převléknout, nepřemýšlejíc nad babiččiným názorem a mezitím se dveře otevřely, až mi průvan zavlál vlasy do tváře, a v nich stála starostka Millsová s chlapcem.

"Henry, běž se posadit, já si tu ještě s někým promluvím." Jen jsem uslyšela její hlas, rozhodla jsem se, že zmizet bude to nejrozumnější. Hodila jsem peníze na bar a dá se říct, že jsem utekla ven.

Jen jsem vyšla ven ze dveří a vánek mi udělal dobře. Okamžik na to vyběhla Ruby ven a hodlala jít se mnou. Ani jsem nevěděla, kam chci jít, jen jsem potřebovala být venku na čerstvém vzduchu. Sotva jsme udělaly krok a Ruby se mě hodlala zeptat, kam to jdeme, objevila se před námi krásná blondýnka.


"Ahoj Emmo," pozdravila ji Ruby, "Henry se starostkou už na tebe čekají. A jen tak mimochodem tohle je moje kamarádka Margie."

"Děkuji Ruby a těší mě Margie." Odpověděla mírně rozpačitě.

"I mě těší." Prohlásila jsem. Blondýnka nás obešla a vešla do restaurace. "Kdo to byl?" zeptala jsem se a Ruby mi vysvětlila, že je to nová šerifka města.

"A co Graham? Problesklo mi hlavou a ani nevím, kdo to byl, ale má ústa jako kdyby mluvila za mě.

"A pak že si nevzpomínáš, no to víš, Graham už šerifem není nějakou dobu, bohužel před časem náhle zemřel." Pronesla smutně, asi jí byl blízký. Alespoň mi to tak připadalo, když se její tvář tak razantně změnila z té šťastné osoby, na zmučenou.

"Víš, co raději obraťme list, a pojďme si popovídat o tobě, a co si dělala, celou tu dobu, co jsem tě neviděla, jak je to vlastně dlouho? Už ani nevím."

"To ani já." Připustila jsem. "No já jsem vlastně celou dobu, co si pamatuju, strávila v nemocničním prostředí."

"Vážně? To bych neřekla." Dovedla mě do místa, které mi bylo povědomé a přitom pro mě tak cizí a nové. Navíc mi všechno přišlo tak povědomé a známé jako kdybych si začínala vzpomínat a když jsem opět viděla tvář Ruby, jakoby se mé vzpomínky vrátily.

Viděla jsem smějící se děvčata, která si hrají v lese. Dospívající dívky co si povídají a tvář Ruby, která byla mladší a přitom tak stejná. Všechno bylo jiné a přece stejné. Ruby tu nyní přede mnou stála a byla stejná a přece jiná. Jiná v tom že už byla pro mě známou.


"Vzpomínám si, Ruby, já si vzpomínám." Usmála se na mě a já se smála s ní. Konečně už vím, alespoň něco, já a Ruby jsme kamarádky a tak to i zůstane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Empty Heart???

Ano moc
Ujde
je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 30. prosince 2013 v 22:05 | Reagovat

Tak jsem si znovu přečetla kapitoly této povídky. Není nad to osvěžit si paměť:-)
A jelikož se mi povídka moc líbila, nevidím důvod, proč si ji nepřečíst znovu:-D (+ jak víš, jedná se tu o můj nejoblíbenější pár:-)

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 11:24 | Reagovat

[1]: oh jsem nadšená a poctěná :-) že se ti tolik líbila, to je ta nejhezčí chvála, jakou může autor dostat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama