2. kapitola - Dr. Hopper

15. prosince 2013 v 4:00 | Tahmed |  Empty heart
Další pokračování :-) mno snad vás potěší :-) a pokud ne? tak snad to nebude na škodu :-)

Den se překulil pro mě neobvykle rychle a po ranní dávce léků, jež jsem jako obvykle nespolkla, se objevil v našem zařízení doktor Hopper. Na první pohled dobrák od kosti a také dobrým a milým člověkem byl.

Dovedly mě do jeho ordinace, kterou mu zřídily v tomto zařízení, abychom tuto budovu nemohly opustit.

"Margie, dlouho jsme se neviděli, jak se máte?" zeptal se zdvořile a mile.


"Dobrý den, doktore Hoppere, podle slov sestry, by se mělo rozhodnout o mém propuštění a pokud mě propustíte, budu mít dnes nejlepší den za velmi dlouhou dobu."

"To mě velmi těší, ale než budu moct rozhodnout o vašem propuštění, budeme si muset ještě popovídat a na základě vašich slov, rozhodnu, zda jste schopna se zpátky začlenit do života." Tím mé mírné nadšení lehce opadlo, ale naštěstí ne úplně.

Nejdříve se mnou mluvil o životě, který jsem žila a který jsem chtěla ukončit. Chtěl po mě vysvětlení, proč jsem ho hodlala tak strašně ukončit, ale když jsem mu pověděla, že si na nic nevzpomínám, bylo mu jasné, že mu o tom životě nepovím nic.

"No mohl bych vám pomoct si vzpomenout, pokud chcete." Řekl najednou. "Myslím, tím vzpomenout si na vašeho otce, kterému jistě chybíte, nebo na vaši matku, přátele…"

"A to jde?" přerušila jsem ho.

"Ovšem, že jde, pomocí hypnózy. Není to nic těžkého a nebezpečného. Jen si tu lehnete na lehátko, zavřete oči a budete dělat přesně to, co vám povím. Díky tomu se vám možná vrátí vzpomínky. Není to samozřejmě stoprocentní, možná vám bude vaše paměť vzdorovat a vy si nikdy nevzpomenete, ale můžeme to zkusit, jestli chcete." Byla to pro mě příležitost jak získat zpátky své vzpomínky a svůj starý život, a nejspíš to byl také ten důvod, proč jsem s tím souhlasila.

"Margie, zavřete tedy oči a soustřeďte se na svůj dech. Uvolněte se a svou mysl." Udělala jsem, co mi řekl a snažila jsem se otevřít svou mysl.

"Margie, poslouchej velmi pozorně. Slyšíš mě?" doktorův hlas zněl velmi klidně, ale přesto byl tak vzdálený, jako kdybych byla někde jinde než on.

"Ano."

"Dobře. Tak, chci, aby ses vrátila zpět ve své paměti, zpátky do chvíle, kdy jsi naposledy mluvila s otcem, poslední věc, co si pamatuješ. Řekni mi, kde jsi?"

"Ve své ložnici."

"Kdy? A co děláš?"

"Volám mu na mobil."

"A o čem mluvíte?"

"Říkala, jsem mu, že jsem si uvědomila, že potřebuju začít nový život, bez něj. Že hodlám žít se svým přítelem. Myslela jsem, že bychom měli být spolu."

"A jak ten rozhovor skončil?"

"Říkal, že mu to ublížilo, ale chce, abych byla šťastná."

"A pamatuješ si něco potom?"

"Ano."

"Viděla jsem hrob, na který pokládám růži… růži." Náhrobní kámen se změnil v tvář muže.


"Na… jestli ji chceš?" řekl mi ten muž a podával mi růži.

"Margie. Margie!"

"Co se stalo?" zeptala jsem se překvapeně a opět v bdělém stavu s tváří doktora Hoppera před očima.

"Musel jsem tě probudit. Dostala ses příliš hluboko do hypnózy. Něco tě znepokojilo. Co jsi viděla?"

"To bylo…" slovo neuvěřitelné jsem raději nevyslovila, jistě by vyvolalo u doktora Hoppera mnoho otázek a to jsem nepotřebovala.

"Co? Řekni mi to, Margie. Můžu ti pomoct."

"Margie. Margie, řekni mi to. Co jsi viděla? Můžu ti pomoct."

"Ne, nemůžete."

"Dobře Margie, jestli mi to nechceš říct, chápu to. Ovšem prozradíš mi alespoň, zda nešlo o ten tvůj pokus o… no však víš."

"O mou sebevraždu" doplnila jsem ho a on přikývl. "Nebojte se, doktore, o to nešlo." Uklidnila jsem ho.

"Margie, mám pro vás takový návrh, víte, myslím si, že je zbytečné, abyste tu i nadále setrvávala, ale mám na vás takovou prosbičku. Abych byl ujištěn, že jste v pořádku, budete ke mně docházet na terapie. Pomůže vám to si i více vzpomenout, což již brzy jistě oceníte."

"Souhlasím s vaším návrhem, doktore, budu ráda, až odsud zmizím." Nenáviděla jsem to místo, takže bych se snad upsala komukoliv, jen abych odtamtud zmizela.

"Dobrá tak společně vyplníme několik dokumentů a budete propuštěna." Konečně, problesklo mi hlavou. Už jsem se nemohla dočkat.

Jedna ze sester mi pomohla zabalit mé věci, a když se otevřely dveře od tohoto zařízení ven, na svobodu, stála na cestě žena, která mě tu občas navštěvovala.

"Co tu děláte?" zeptala jsem se jí a ona se na mě usmála. Projel mi mráz po zádech.

"Odvezu tě domů, Margie." Pokynula mi, abych nastoupila do jejího auta a tak jsem to udělala. Sice nerada, ale udělala.

"Vy víte, kam mě máte odvést?" nedokázala jsem se nezeptat.

"Samozřejmě, váš otec bude jistě nadšen, že vás vidí." Řekla se zvláštním přízvukem, ale raději jsem to nechala být. Projeli jsme hlavní části města a poté odbočila do zapadlejších částí, kde zastavila před rodinným domkem.

"Tak jsme tu." Řekla a tím mi lehce naznačila, že mám vystoupit. Což jsem samozřejmě udělala ráda, ale vejít do toho domu jsem prostě nemohla.


"No tak, zazvoňte." Ponoukla mě ještě z auta, a jakmile jsem zazvonila na dveře, tak odjela pryč. Uslyšela jsem kroky a tak jsem se zhluboka nadechla a dveře se otevřely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Empty Heart???

Ano moc
Ujde
je hrozná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama